Chorvatsko není zrovna ráj pro příbřežní šnorchlaře a proto jsem ani tentokrát nic valného nečekal.
V jedné vesničce s jednou hospodou a jedním minimarketem se našel tak akorát dlouhý kus nádherné nepřelidněné oblázkové pláže, kde už od břehu bylo na každém metru vidět něco hezkého i hezky ošklivého, hladkého i ostnatého, plachého i netečného. Ale to, co jsem neviděl ještě nikdy nikde, bylo hejno - školka drobných štíhlých stříbřitých rybek s výrazným očkem a neonovým podélným proužkem lesknoucím se ve sluncem prozářeném mělkém moři. Jsou spolu, vedeni prastarými instinkty, tak dlouho, dokud se nenaučí dost, aby mohla každá plout svou vlastní cestou.
A když jsem si to hejno bezdechu prohlížel, najednou se z modré hlubiny vynořilo nečekané pokračování. Každý den jsem pak vyrážel do vln a dlouze a fascinovaně se díval na tu obrovskou stříbrnou valící se kouli života.
Žádné komentáře:
Okomentovat