Pro samé klábosení párkrát bloudí, i když mnozí mají mobil s navigací. Jako husy jdou a hledají cestu suchou nohou. Spontánně se dělí o jídlo a pití. Nestydí se funět ani nadávat při nekonečném strmém stoupání. S nadějí i obavami proberou nové nápady ministerstva školství. U cesty vyzobávají zapomenuté borůvky a brusinky. Velmi se radují i z malých sněhových plání. Na vrcholu nechávají hrdě kolovat půllitrovku Becherovky. Blbnou jak malé děti na společných fotografiích focených náhodným absolventem. Na známých místech se kochají, jako kdyby tam byli poprvé. Společně se dívají do dálky i do budoucnosti. Zaměstnají svou přítomností a přáními celou hospodu, která už nikoho ani nečekala. Do kroku si vzájemně vyprávějí, sdílejí zkušenosti, radosti i starosti. Venku si do tmy hrají a soutěží. Po večeři si objednávají další a další a další a skleničky nepočítají. Smějí se spolu, povídají, zpívají, zpívají, zpívají. Daleko od domova si vzájemně popřejí dobrou noc, spokojeně se hromadně vyspí na rozvrzaných postelích a pomalu vstávají s přáním dobrého rána a šťastné cesty zpět.
K čemu vlastně je psát o učitelích, natož o tom, že někam vyrazili a měli se spolu báječně? To jen pro případ, že by si někdo myslel, že nejsou normální.
Žádné komentáře:
Okomentovat