neděle 23. dubna 2017

Helena Monsterová

Někoho jsem potkal. Je to pravá Italka. Pochází ze slavné zámožné rodiny. Její otec je velké zvíře, ale určitě nebude mít nic proti. Je přesně taková, jakou jsem si ji představoval. Sebevědomá i stydlivá, krotká i nesnesitelná. Vypadá roztomile, ale chytá napoprvé a dokáže se dost rozpálit. Je krásně okatá. Má návykovou vůni a její barvy oslňují zem. A ten její hlas! Když promluví, je k nezastavení. Není těžké si ji idealizovat. Není těžké představit si, co všechno je s ní možné. Ale je těžké jí odolat. Stačí se jí dotknout na správném místě a neskutečně to rozjede. S ní lze být v mžiku kdekoliv. Člověka nutí začít plánovat. Nebo jen žít a neplánovat nic.

Seznamujeme se. Je jí teprve 16 a venku je ještě chladno, tak se na ni zatím jen chodím dívat do garáže.

neděle 16. dubna 2017

Korektury a revize překladu

Ajajaj, tady někdo udělal chybu (slušná varianta zvolání). Zvládnu to opravit? Ano, ale nerad. Znáte to, někdy stačí věci jen poklepat, uhladit, lehce porovnat a všechno je, jak má být. Někdy je to prostě nepoužitelné a musí se začít znovu. A s překlady je to stejné.

Někdo byl sevřen nemilosrdným trhem, cenou a termínem a sázka na práci pod tlakem nevyšla? Překládat nebyla jeho práce, a přesto po něm chtěli zázraky? Byl to snad nedouk, který nemohl vidět chyby, co jinému bijí do očí? Přistupuje snad k jazyku z úplně špatné strany? Dostal se až za hranici omluvitelnosti překladatelskou licencí? Omlouvá šílený překlad šílenou předlohou? Otevřel se mu snad takový jazykový prostor, že se v něm ztratil? Pustil se na hloubku problému a zazmatkoval? Vyrazil na dlouhou cestu a došly mu zásoby? Vystavěl strukturu s trhlinami a mírně nakřivo, mávl rukou a spoléhal na to, že nedokonalosti laik neuvidí? Nebo to je jen nedochucené, neslané, nemastné, bez nápadu, něco v tom rachtá, skřípe, nejede to a netáhne? Dráždí to snad čtenáře, ošívají se, a hlavu si můžou ukroutit?

Klid, není pozdě. Ještě nevytiskli tisíce krabiček čajů. Dopis ještě nikoho neurazil. Smluvní strany to ještě nemají černé na bílém. Výroční zprávu ještě nečte investor. Veřejné nápisy ještě nejsou na každém okně. Ke knize ještě nikdo nepřivoněl. K informační tabuli se ještě nikdo po naučné stezce neblíží. Nad jídelním lístkem se ještě nesbíhají sliny. Zoufalec ještě nehledá radu v příbalovém letáku. Soud ještě nevychází ze znaleckého posudku. Mechanik ještě nic nenastavuje podle manuálu. Web se ještě zákazníkům nenačetl. Ještě se to dá opravit. Stačí to jen projít znovu a znovu a znovu. Posvítit si na to vhodným světlem. Vyladit, vylepšit, okořenit. Rozebrat, zkontrolovat základy, oškrabat cihly a vystavět nové tvary. Vlézt pod to, nebát se umazat a najít, kudy to teče. Dát tomu směr, najít cestu ven. Dopřát tomu čas a energii a udělat to jinak, lépe.

Není lepší to přeložit správně hned napoprvé? Přenechte překlady profesionálům. Sami to doma nezkoušejte, hrozí nebezpečí! Je jedno, že překladatelé nebudou mít co revidovat, tuhle práci by totiž nedělal nikdo ani za zlatý slovník.

Díky.

úterý 4. dubna 2017

Jaro slaví!

Všechno jede dopředu, nic zbytečně necouvá, 
i jaro si hledá cestičku, vytáčí se do otáček, ale jede normálně.

Ranní slunce prozáří cestu a odpolední prohřeje kosti,
pupeny se předvádějí a předhánějí,
růže se probouzejí a už se v zásypech potí,
vstává ušlapaná tráva a těší se na sekačku i na deku,
netrpělivé sazenice se mačkají u oken,
i psi se otáčejí za fenami a ty už zase dělají jakoby nic.

Horký zázvor, med a citrón střídá ledová máta, cukr a limetka,
pomáda se mění ve rtěnku, kulich v kšiltovku,
kabáty jdou na odpočinek do voňavých skříní,
zimní výzdoba dobrovolně prohrává s jarní,
množí se plány na zařizování a vylepšování domova,
i povlečení se mění do rozkvetlých barev a pyžamo se zkracuje a ubývá.

Vzduch se sytí vůněmi a každý nádech osvěžuje,
zajíci po zimě protahují svůj skok a tisknou na polích stopy do bláta,
zvědaví pstruzi častěji vyjíždějí z tůní vyhlížet rybáře,
neopeřená písklata, kam až ucho doslechne,
i dirigenti se dostávají do tempa a ženou své soubory veseleji.

I lidé se rodí a zrovna teď určitě někdo s jarem a sluncem slaví nepodstatné číslo.
Všechno nejlepší kamkoliv!

neděle 26. března 2017

Část rozhovoru se secondhandovou lyží

Vyprávíte a čas jako by se zastavil, krásně se to poslouchá. Nezdržuji Vás, paní Levá?

Ani v nejmenším. Ještě mě napadá k tomu cestování - už si nemyslím, že sníh je někde bělejší. Byla jsem všude a myslím, že jde o mnohem víc. Upřímně řečeno trošku závidím lyžím, které jezdí lyžovat pravidelně do zahraničí, to ano.

Litujete snad něčeho?

Víte, já nelituju ničeho ani žádné zkušenosti. Bývala jsem první i poslední, obdivovaná i opovrhovaná. Divil byste se, na jakém svahu a v jakém sněhu jsem si věřila i když jsem si chvílemi neviděla ani na špičku. Bývala jsem opečovávaná v lyžárně horského hotelu i zapomenutá, zaprášená v garáži, jako by zima a můj čas neměly už nikdy přijít. Všechno jsem ve zdraví ustála a jsem pořád tady a to je to hlavní.

V posledních letech nebyly zrovna ideální sněhové podmínky, ale to se říká vždycky, protože lidé si toho moc nepamatují a všechno jim v tom spěchu splývá.

Zimy jsou různé, ale kdo chce, sníh si vždycky najde. Například loni jsme jeli do Krkonoš a sníh se objevil až za poslední zatáčkou před cílem cesty. Letos jsem měla neobvyklou příležitost krásně se projíždět po celý týden, a když k tomu přidáte pár spontánních jednodenních výjezdů, tak to hodnotím jako dobrý rok. Už se ale těším na zaslouženou údržbu a odpočinek na svém místě.

Chcete tím snad naznačit, že jste stará?

Pozor na to slovo, mladíku, to se dámám neříká! Dokážu ještě sjet sjezdovku na jeden zátah, předvést se před nastoupeným lyžařským výcvikem, udržet se na ledu, projet těžký předjarní sníh, kdykoliv zastavit na místě nebo nahodit sněhem celou frontu až po kolena!

Moc se omlouvám, nechtěl jsem Vás urazit. A co Vaše poslední zima?

Letos bylo počasí tak horsky proměnlivé, že z toho byli lidé až zmatení. Nevěděli, jestli si dát dřív Aperol nebo Bombardino a jak se mají obléknout. Říkáte si, kolik dní v mlze, větru a sněžení připadá na jeden sluníčkový, ale i jeden takový za celý týden stačí. Pak můžete stát na sluncem zalitém kopci, nastavit tvář a nechat se zahltit tím množstvím světla, není větší přísun energie. A i když nejste zrovna ve 3000 m, můžete mít všechno jako na dlani a hltat výhledy.

To zní skoro jako idylka a bez lidí. Vím, že většina lyží nesnáší strkanice ve frontě, jsou z toho jen škrábance a odřeniny.

No, skoro to vypadalo, že všichni už mají odlyžováno - volné ubytování, prázdné hospody, lyžování bez front, sjezdovky bez lyžařů. Ale při ježdění celý den nahoru dolů se už těšíte na úlevu na lanovce. Někdy bylo tak málo lidí, že vlekaři je zdravili Dobrý den, usmívali se na ně a užívali si je.

Takže na závěr sezóny lyžování naplno?

Závěr nezávěr, vlekaři mají ty svoje technologie zasněžovací a tak, tomu já nerozumím. Ti by nejraději udržovali sníh až do léta, ale lesní ptáci dávají už jasně najevo, že to už mají zabalit.

Vy a novoty, to moc dohromady nejde?

Patřím do staré školy, ale rozhodně ne do starého železa. Vyhovuje mi lyžař se silnými svaly a hlavou plnou nápadů. Umím vést i se ráda nechávám vést. Nikdy jsem jiným lyžím nic nezáviděla ani těm moderním nebo speciálním. Narodila jsem se bez reflexních barev a experimentálních inovací. To víte, že bych si někdy dala jen dlouhé pohodové ráno bez lyžování, ale pak si řeknu Ne, co posouvání limitů? Každý den je čas zkusit něco opravdu poprvé.

V tom máte velkou pravdu. A určitě je spousta věcí, na které jste ze svého minulého i současného života pyšná.

Nechci se vychloubat, police se zaprášenými trofejemi stejně nikoho nezajímají a o to vůbec nejde. Nedělám nic zvláštního, moc ráda čtu sníh a nechávám se překvapovat na každém metru. Prostě mě to nepřestává bavit. Celý život jsem se snažila jet po ideální stopě, tu jsem hledala za všech okolností.

Není Vám tedy líto, že sezóna končí? A co byste si přála do té příští?

Vždyť máme březen a už za pár měsíců zase třeba nasněží (směje se). Mimo sezónu je vždy čas na sebereflexi, vůbec to neberu jako plonkové období. Jsem otevřená jiným pohledům a chtěla bych udělat příště zase něco jinak. Některé lyže jsou pro mě velkou inspirací. I běžky a sáňky mají někdy dobré postřehy. A nejlepší je to těšení.

Na co přesně se těšíte?

Miluju první zacvaknutí boty do vázání. A to, že v tom nikdy nejste sami - jedna lyže je jenom půlka, ale ve dvou můžete stát třeba na hraně nejčernější sjezdovky.

Děkuji Vám za rozhovor.

Rádo se stalo.

středa 8. března 2017

Extraligové odpoledne

Působivé, když nejste zvyklí. Chvíli trvá, než si oči zvyknou na pestré prostředí haly. Chvíli trvá, než popadnete dech při placení občerstvení. Překvapivé, kdo se schovává pod přilbou a z koho lze hokejovou výstrojí vykouzlit chlapa.

Mnohem skutečněji než v televizi, i když přes síť a sloup, sledujete, komu zvoní nože bruslí, kdo v chumlu ztratil hokejku a kdo v něm ztratil i hlavu a popral se. Vidíte naživo, jakou rychlostí hráči letí s pukem po ledu i jak daleko letí vzduchem při srážce se soupeřem a jak dlouho se pak sbírají.

Jako na divadle obdivujete zaplněnou tribunu uniformních fanoušků a jejich rituály ke všem událostem hry. Jako jeden muž projevují své spravedlivé emoce a názory. Spartakiádně pracují se šálou, s hlasem i se slovníkem. A navíc mají velké bubny a nebojí se je použít.

Závěrečná statistika zápasu:
  • Nafukovací hlava pardubického koně chrlící rozbruslující se hráče: 1 
  • Hemžení hráčů v režii trenérů: 60 minut 
  • Komerční přestávky a hokej: 1:1 
  • Ledová plocha a reklamní plochy: 1:1 
  • Nefalšované rvačky: 3 
  • Oslavy narozenin a výročí hráčů a rozhodčích: 3 
  • Lední soutěže pro děti: 1 
  • Soutěžní šaškování do kamery: 4 
  • Vymrzlých pozadí: 6114 
  • Mexická vlna: 0 
  • Uznané góly: 9 
Fanoušci tu byli jako doma a snažili se, co mohli, ale na vítězství to nestačilo. Nováčci odezírali, učili se říkat my a oni a přivlastňovat si úspěchy těch našich i se snažili sami najít cestu ven z bludiště haly. Zkrátka dělali všechno proto, aby to za to stálo. A uvědomili si, že to, co prožíváme a poznáváme poprvé, je obvykle jiná liga. Něco nezapomenutelného. Něco extra.

úterý 28. února 2017

Úterní fočus

V sokolovně U Tří mostů se zásadně hraje tři na tři. Je velká tak akorát na rozběhnutí a zastavení. I při teplotě 16°C má každý po hodině a půl na tričku své obvyklé tvary propocení.

Někomu jde o výsledek, někomu o zážitek. Nikdo to netočí a nepouští nám zpomaleně sporné situace. Normálně se hecujeme a hádáme, zraňujeme a omlouváme, ale jeden bez druhého si prostě nezahrajeme.

A je z koho vybírat:
  • neúnavný přímočarý zajíc 
  • šikovný malý velký kecal 
  • vytrvalý mistr tlačingu 
  • nemluvný dlouhovlasý tanečník 
  • zkušený tělocvikář, co nerad prohrává
  • zaslouženě lehce samolibý sólista 
  • nevyzpytatelný levák se štěstím 
  • nerozcvičitelný král bodla 
  • zasloužilý bratr sokol 
Bylo by plýtvání časem a úsilím přemlouvat hráče k přestupu do jiných prestižních klubů. Všichni jsou to praví sokoli a ti se vždy vrací domů.

neděle 26. února 2017

Find five differences

Recently, I have been looking for my early writings I did for the university course led by Marc Ellenbogen, who I will take the honour to write about later, but I have not found them yet. However, as usual, I came across something else - a diary. Actually, it is not a real account of events or dates or secret information. It is a report of my teacher-trainee observations of the staffroom life at the Gymnázium Ústí nad Orlicí which I completed just before I started part-time teaching there. The text below is a verbatim copy of the diary - a big piece of English homework, I know.

A two-week-long staffroom diary


The staffroom life at the Grammar School in Ústí nad Orlicí rarely changes under any kinds of pressure, in the course of seasons, or difficult tasks and issues to discuss at beginnings and ends of terms. It is in no way closed for students, though situated fairly far from the tumult of corridors. Strangers would invariably have problems finding it if there was not a pair of cheerful and kind students always awaiting guests in the hall. On the other hand, the staffroom is usually so heavily visited during the longest morning break between 9:40 and 10 o'clock that the staff nearly agreed on putting up a sign on the staffroom door saying: “Teachers also have a break!”

20 January 1997 was the D-day I poured a drop of myself into the pond of the old and respectable staff. Each of them has already had the experience of having me at school. Once I used to be one of the students on the other side of the teaching process, but hopefully, I did not use to be one of their nightmares. Throughout a year of working with them, seeing them on frequent staffroom meetings, committees and all those birthday celebrations, I often felt like a fish out of water, but gradually I have become a colleague.

Today, as I am writing this diary, I feel like going back to the holy staffroom and address most of them 
with a few thankful words, especially my office-mate English teacher who has been extremely kind and helpful during those times at the beginning. Since I work as a part-time English teacher and teach twelve hours a week on Mondays, Wednesdays and Fridays, I will concentrate more on general description of the situation at our school, comment on the state of mutual relationships, and mention typical features of life and habits there rather than report on times, dates, names, etc.

Monday, 8 December 1997. Mondays of this season are very pleasant ones. I saw some smiling colleagues on my way, with snow on their shoulders, and I saw a few cheerful ones in corridors already hurrying with fresh copies for their morning students. On Mondays, the staffroom is usually deserted until 9 o'clock. Then teachers, having just woken up all sleeping faces in their classrooms and made them see they are at school, finally seek the shelter in the staffroom for the first time to breathe a sigh and to share a word about the morning behaviour and to catch up with the latest news and gossips. Or, usually in my case, to rest for a while in one of all-round comfortable armchairs, gather oneself, greet present colleagues, and to let one's eyes rest either on the latest notices on a lot of notice-board space or to browse through a daily newspaper. The weekend is the main issue of all debates on most Monday mornings and the atmosphere is very friendly indeed.

Wednesday, 10 December 1997. Having spent a day off on Tuesday I come to school with a sort of mixed feelings that I have got behind with the latest news. First thing in the morning, I learn from my office-mate that the whole previous day was fairly smooth in its happenings, just an ordinary working day she said. During the big break in the morning, the only time when the break becomes long enough to have a cup of coffee and a chat with a few colleagues, the staffroom remained occupied only by four people. Me, preparing supplementary materials for the next lesson; the deputy, a mathematician and PE teacher eating an apple and talking with a physics teacher on new developments and technologies used in cars; and also another English teacher, seeking a piece of information in Yellow Pages, and trying to get through somewhere on the telephone. In the latter part of the break, we all talked about school Christmas cards which were to be translated into English, German and French and to be posted as soon as possible. A lot of talking and meetings of teachers happen outside the staffroom, especially in corridors, or by paying visits to particular offices. Later, I met two PE teachers on my return from lunch who wanted me to confirm my presence at the basketball tournament semi-finals in the afternoon.

Friday, 12 December 1997, A Teacher Unions meeting was summoned to the staffroom for the big break. Awaiting a boring time talking about things that are likely to make them angry, teachers did not hurry but one by one arrived and placidly took their seats in the warm room. Who could have foreseen what the chairperson had to say. In fact, she came to inform us about the organisation of upcoming events, including a birthday celebration of a respectable colleague, recently being a mayor of a nearby town. But what was of much greater importance, she just plainly announced that there is a school account opened in the local chemist's for everyone to choose a present out of the assortment for two hundred crowns. This announcement brought a few smiles and some astonishment in the colleagues' faces, who got quiet for some unclear reason and concentrated on each of her words to check she was really saying them. After that, the meeting turned into a quite informal one and the talking changed into small groups chatting on either private or professional issues. The atmosphere was very friendly as usual, in fact, the atmosphere in the staffroom seldom gets any farther from being peaceful, reasonable, or working. On the other hand, all arguments taking place here are strictly to the point and searching a way out of everyday problems is always inevitable and immediate.

Monday, 15 December 1997. Going back through my notes on this day, another Monday in the history of this school, I have to admit that it was a fairly eventful day. Much happened during the times I paid visits to the staffroom throughout the day and also a lot took place along the corridors. During the big break, I came to the staffroom not only to observe the situation there but mainly to find an English colleague to ask about the organisation of mid-term school compositions. Therefore, I had little chance to find out what was happening around me, providing something was happening there at all. This time I felt great being among the teachers, in a sort of pleasant humming and chatting. Nobody was laughing at that time but I knew they enjoyed being together very much indeed. And so did I. When I attended the room for the second time to prepare my mid-term school composition topics and to read a part of a new issue of Softwarové noviny, I found myself within a quite different group of people. There were three men of the average age of thirty-one, friends, two PE colleagues and a PC teacher. Their talking and behaviour was far different from formal or the one I experienced before. Then, gradually, a daring thought appeared in my mind and I had to face a fact whose evidence was already proved a long time before in my teaching practice: teachers are more or less ordinary people, with all their rights to talk ordinary things and revealing ordinary thoughts. What is more, and valid for all teachers of the school, they know how to help - they excel in helping both colleagues and students. I did observe that they do not care for their students in just a normal formal way, they take an immense pleasure in talking to them, seeing them, they try to support them with a piece of advice on things of various origins. And so do I.

Wednesday, 17 December 1997. The staffroom was deserted on that chilly foggy Wednesday morning, because all colleagues most likely hurried into their offices to switch on their tiny heaters, which made the temperature rise to at least a bearable level. Having checked the offices, teachers finally found their ways to the staffroom, each caught in the circle of the gradual end-up of the term, and apparently preoccupied with the last settings for the last lessons of 1997. One by one people opened the door either to look for someone, or to enter for other purposes, including the one to make a cup of coffee since the coffee machine just could not bear the heavy pressure of students and broke down for a rest during the holidays. There is no doubt that the pre-Christmas time remarkably contributes to good moods on the students' side as well as on the other. In fact, a sort of subtle irony could be observed wherever teachers met each other, expressing thus a hidden but intense pleasure over an ending term and an approaching time of the holidays and slightly more vividly when teachers passed students in the corridors whose heads were full of various ideas of how to bring this term to an end, replying to their greetings very warmly indeed. This was a time of expectation. Although teachers, each having taught a great number of lessons, and their school experiences would undoubtedly fill a thick book, were aware of students' ability to drive them mad whenever they liked, they did not seem upset at all. The staffroom atmosphere was not nervous and tense. No, it was much closer to a relaxed Christmas one. It was a great pleasure to talk to relaxed colleagues about things outside school and it was an enjoyable time to listen to their speaking.

Friday, 19 December 1997. This Friday was to be the last day of school. Everyone could feel it. Even cooks in the nearby school-canteen felt something very joyful in the air, which in fact brought more pleasure to their work in the morning and much more taste to their meals at noon. Students also felt it. Whenever they had the opportunity they did not hesitate to express their deep true sorrow over the ending year with the help of numerous old and brand new techniques of how to break a lesson. They usually made teachers sing a Christmas or any other song or made him or her at least listen to their singing, or organised competitions and managed to persuade the teacher to include them into the programme. Such competitions were thoughtfully designed to take up the whole lesson. All teachers of the school felt it as well. There was an informal meeting in the staffroom. Teachers were coming in either because they thought it might be a good idea to share the latest classroom experiences and warn present colleagues about very probable misbehaving of students, or just to see them, hear them and relax in expectation of almost anything in the very near future, and to have a cup of coffee or two before the last lesson of 1997 since the coffee machine has recently taken a few days off. After the very last lesson, many smiling teachers returned to the staffroom during the big break. Exciting stories of the last lessons with different classes were passing round the table and final arrangements were made and questions answered about the last school activity of the year: a two-hour-long Christmas concert in a local church. All teachers rested and breathed with relief, unable to talk for a while, because their words were unlikely to express a sort of intense inner pleasure and their minds started celebrating the arrival of one of the holiday time, the Christmas time.

The staffroom life at the grammar school in Ústí nad Orlicí rarely changes under any kinds of pressure, in the course of seasons, or difficult tasks and issues to discuss at beginnings and ends of terms. Though all teachers have their own offices, which they most times share with a colleague of the same subject, they very often look for a company and more space in the staffroom. Once the staffroom was a place of frequent formal meetings but gradually it has become an oasis of peace and rest. The teachers there are my jolly colleagues, they do their everyday work with an admirable effort and responsibility, they hardly ever lose the temper and turn their backs to the students and their mutual relationships are fairly true and warm. They are used to seek help by the colleagues. Never they hesitate to have any kind of word with the headperson or the deputy and they all keep a list of other people's birthday celebrations and rarely miss one to please the others.


Today, I am still as much in love with teaching as on my very first day, 20 January 1997. I am not sure about the other four differences, but one is obvious - I am twenty years older now.